Článek o svých citech jsem psala naposledy před rokem. Pamatuji si, že jsem si tenkrát řekla, že je to naposledy, že s tím přestanu. Že se změním a přestanu být na svět rozčilená, nešťastná.

A teď sedím nad klávesnicí, posmrkávám do kapesníku a odkládám brýle. Slzy tečou. A já zkrátka nevím, co mám dělat. Nevím, jestli v sobě dokážu dál dusit to, že jsem rozbitá, že jsem tak moc nešťastná ve svém těle, se svou duší, se sebou. Musím to dostat ven. Nechtěla jsem to říkat nikomu určitému. Nedokázala bych to. Nedokázala bych se na někoho podívat a říct mu své emoce do tváře. Dívat se na jeho reakce. Na to, jak protáčí oči a říká: „To je tedy výborný no.“ Není to výborný. A proto píšu. Po roce. Po roce se veřejně přiznávám, že nejsem ta optimistka, ta veselá duše za kterou jste mne všichni měli. Lžu vám. Lhala jsem vám, protože se mi líbilo být taková. Omlouvám se.

Vyšla jsem ze cviku a tak nevím, jestli tento článek bude plnohodnotný. Ale po roce jsem zase Annou. A nevím, jestli mě to těší. Zapomněla jsem na tuhle holku. Zapomněla jsem na ní, přestože nikdy tak úplně neodešla.