Včera se mi ozval člověk, o kterém jsem se domnívala, že o něm už v životě neuslyším - nebo respektive, že už spolu my dvě nikdy nenavážeme kontakt. Abych ale přešla k věci, o co skutečně šlo.
Před pár měsíci jsme se spolu velmi pohádali. Vlastně ne. Nepohádali. Prostě mě jen začala ignorovat těsně předtím, než jsem měla dělat svoji (prozatím) nejtěžší zkoušku v životě. Nicméně mě v tu dobu dokázalo rozhodit téměř všechno (připomínám, že jsem měla před zkouškami!) a tato podpásovka od tehdejší nejlepší kamarádky mi zasadila tvrdou, bolestivou ránu přímo do srdce. Možná vám to zní pateticky. ale tak jsem to tenkrát cítila. Cítila jsem tu neuvěřitelnou dutou díru uvnitř sebe, kterou mi vyvrtala na místě, která byla z poloviny její.
Nevím, jak jsem to přečkala. Nepamatuji si ten okamžik, kdy mi přestalo být prudce srdce, kdy se mi přestaly klepat ruce z toho ochromujícího transu, kdy jsem se v noci přestala probouzet se slzami v očích. Nicméně si pamatuji osobu, která mě z toho vysekala a která mi řekla, že tu pro mě bude. Poprvé v životě to nebyla moje máma, kdo mi pomohl se sebrat. Nebyla to dokonce ani myšlenka na blížící se přijímací řízení (na které jsem se musela hodit co nejdřív a nejvíc do klidu). Byla to Teryna. Spolužačka, se kterou jsme byli vždycky sice za dobře, ale nikdy k sobě nebyli tak blízko, abychom si říkali kamarádky.
Sblížilo nás to, že jsem o někoho přišla, to otevřeně přiznávám. Předmětem našich rozhovorů ale nebyly pomluvy, ani nenávist k dané osobě. Bylo to prostě jen... přátelství hlásající motivační citát dne: „Jsem tu pro Tebe a nikam nejdu.“
A to bylo to jediné, co jsem v tu chvíli skutečně potřebovala.
